Česká cikánská rapsodie přibližuje válku na Vysočině
Nakladatelství Triáda vydalo publikaci historika Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, která vychází ze vzpomínek Josefa Serinka, proslulého na Vysočině jako Černý partyzán. Kniha je dovršením práce Jana Tesaře o dějinách českého partyzánského hnutí za druhé světové války, zejména na Vysočině.
Historik Jan Tesař (*1933) zpracoval vzpomínky romského partyzána Josefa Serinka (1900-1974), který za války uprchl z koncentračního tábora v Letech a po nebezpečném útěku našel útočiště v oblasti Žďárských vrchů. V dalších měsících na Vysočině vybudoval odbojovou síť a stal se viní přirozenou vůdčí autoritou. Po válce žil v ústraní ve Svitavách a jeho přínos byl v ideologizovaném výkladu partyzánského hnutí opomíjen. V průběhu 50. a 60. let své vzpomínky vyprávěl Janu Tesařovi a ten je zaznamenal, vědom si toho, že poskytují cenný zdroj poznání pro kritické zhodnocení odboje. K zápisům Serinkova vyprávění se znovu vrátil v roce 2003 a začal připravovat jejich knižní vydání, jež tvoří první svazek České cikánské rapsodie. „Při práci a intenzivním studiu dobových pramenů v archivech Jan Tesař nalezl mnoho nových informací a souvislostí. Podařilo se mu objasnit řadu událostí a identifikovat některé do té doby neznámé postavy odboje. Nové poznatky soustředil ve zvláštním svazku obsáhlých komentářů. Shrnutí, které původně mělo být doslovem, se pak rozrostlo natolik, že si vyžádalo další, třetí svazek. Kniha Jana Tesaře je mnohovrstevnatým dílem, které lze číst více způsoby. Jako dramatický i pohnutý příběh Josefa Serinka, jako obraz českého odboje, jehož prostor se snaží ovládnout spojenecká velmoc (SSSR), anebo jako časosběrný dokument o kritické práci historika, který se po desetiletích vrací k dávno odloženému materiálu, aby ho konfrontoval s vývojem svého poznání a s proměnami české historiografie v letech normalizace i v polistopadových podmínkách,“ přibližuje Vilém Faltýnek z Nakladatelství Triáda. Kniha obsahuje fotodokumentaci, mapy, diagramy, rejstříky osob i míst.
Česká cikánská rapsodie Ukázky z knihy Sv. I, Vzpomínky Josefa Serinka, část IX (Léto 1943: lidé na Vysočině) … Šel jsem dál přes luka, je tam cesta z Borovnice na Spělkov, nebyla to silnice. U ní selská usedlost, ve stodole ženské. Měly otevřenou stodolu, vyhnul jsem se a šel dále k vodě. Viděl jsem, že po mně všechny koukaly, dvě ženské kývaly na mne, mávaly za mnou. Šel jsem zpět, ona mi běží naproti, stará malá ženská: „Pane, pojďte, jistě máte hlad, Vlastička vám něco dá.“ Tak jsem šel k té stodole a ona, abych počkal, a přinesla hrnec mléka a chleba právě upečený. Jak jsem se později dověděl, byla to rodina Matějova, mladý byl později s námi. Poslala mne na kopeček nad vodou, abych si tam odpočinul, ten les a pole že je jejich, tam že nemusím mít strach. Ona za mnou přinesla vajíčka a husí sádlo, abych neměl hlad, a že nemusím mít strach, že tam mohu být. (...) Pomohl jsem hospodáři v chlévě a ve stodole, byl jsem u nich potom prvně asi pět dní, potom jsem k nim přicházel. Měli dvě děti, chlapce a kluka, ještě nechodily do školy. (...) Večer jsme vždy hovořili, vyprávěl jsem jim o koncentráku vždy večer, když se šlo spát. Byli evangelíci, měli Bibli kralickou a on vždy předčítal nějakou kapitolu a pak se šlo spát...
Sv. II, Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, část IX (Léto 1943: lidé na Vysočině) V deváté části zápisu Serinek vzpomíná na dobu, která začíná pozdním jarem 1943. Vypráví o tom, jak se v nejvyšší části Žďárských vrchů setkal s lidmi, kteří měli lidský soucit se štvancem. Ne náhodou právě tam přečkalo heydrichiádu i několik ilegalistů z let 1940–1941, a stejně jako Serinek se tam zhruba v téže době natrvalo zastavovali i první sovětští uprchlíci: zajatci, a od nich odlišná sociální skupina ostarbajtrů, tj. mladých lidi hlavně z Ukrajiny, kteří – ti i oni – prchali ve stále rostoucím počtu z táborů v Německu a „Sudetech“. Samotné nahromadění takovýchto jedinců vytvářelo předpoklady i tlak ke vzniku odbojové sítě se zcela zvláštní strukturou právě v tomto kraji; tento proces budeme sledovat ante a in statu nascendi. Vzniknou také nové interpretační problémy, jejichž nejhlubší příčinou bude nový vztah vypravěče k jeho okolí. Vzpomínající pamětník zůstane již natrvalo v poměrně malém prostoru (elipse nanejvýš 90 × 60 km s ohniskem sotva 30 × 30 km) téhož typu krajiny. Síť jeho podporovatelů bude vpodstatě identická až do konce války. Už tím se jeho zážitky budou výrazně lišit od všeho, co zakusil předtím. Pobyt a zásobovací návštěvy v týchž nebo vzhledem i duchem podobných obcích a z valné části u týchž lidi vytvoří stereotyp, který se bude opakovat po dobu dvou až tří ročních cyklů. Za těchto okolností asi nevyhnutelně dochází ke konfuzi ve vročení již dávno před uplynutím dvaceti let mezi událostí a vzpomínkou…
