Co vás přesvědčilo o tom, že je pro vás žurnalistika ten správný obor?
První příznak toho, že se jednou budu živit mluvením, se u mě projevil už jako u malé. S mladším bratrem jsme vlastnili kazeťák a nejlepší dárek pro nás představovala prázdná kazeta, na kterou jsme si nahrávali fiktivní rozhlasová vysílání. Už od patnácti jsem byla přesvědčená, že chci na vysokou do Prahy. Díky bohu to vyšlo, takže jsem tam roku 2006 nastoupila.
Jaký vztah máte knovým médiím a jak vidíte jejich budoucnost?
Myslím, že Twitter je pro novináře skvělá věc. Kinformacím se tam dá dostat mnohem rychleji než v tradičních médiích. Dobrý příklad je využívání této sítě politiky. Mistrem Twitteru je Donald Trump. Ale i francouzský prezident Emmanuel Macron je na svém účtu hodně aktivní, stejně jako i předchozí prezidenti Francie nezůstávali na sociálních sítích pozadu. Možná přijdou nové sociální sítě. Protože vždy, když si myslíme, že už se nedá jít dál, tak se objeví něco, co nám to vyvrátí.
Během vysoké školy jste studovala i v zahraničí. V Paříži nebo ve Washingtonu. Dnes se věnujete především dění v prvním zmíněném městě. Proč jste si ze dvou států, ve kterých jste se žurnalistice věnovala, vybrala Francii?
Francie pro mě byla vždy číslo jedna. V této zemi mám dávné kořeny, část mé rodiny žije ve Francii a od třinácti jsem studovala bilingvní francouzské gymnázium. Do Paříže jsem jela na půlroční Erasmus, kde mi přálo štěstí, protože tam tehdy probíhala největší stávka univerzit od 60. let. Kvůli tomu se moc nedalo chodit do školy, což byl také důvod, proč se mi povedlo sehnat měsíční stáž ve France Télévisions.
Dokázala byste France Télévisions srovnat s naší Českou televizí?
Dobré lidi najdete na obou stranách. Ale je pravda, že francouzská televize je rozsáhlejší než ta naše, což udává základní rozdíl. Má větší studia, techniku, rozpočty i počet zpravodajů. Redakce jsou rozmanitější z toho důvodu, že Francie má podstatně větší rozlohu než Česká republika. Jejich a náš počet regionálních zpravodajů je nesrovnatelný. Rozdíly tam tedy určitě jsou, ale základní struktura práce je velmi podobná.
Vzhledem k tomu, že jste sledovala i nedávné francouzské volby (duben a květen 2017), jakým směrem si myslíte, že se bude Francie ubírat, uvážíme-li, jaký kandidát nakonec vyhrál?
Po výhře Emmanuela Macrona jde Francie samozřejmě úplně jinou cestou, než jakou by šla s Marine Le Penovou. Navíc prezidentské volby byly letos opravdu dost specifické. Ve Francii se v posledních letech vše vyvíjelo poměrně jasně. Byl tam zástupce pravice, tedy republikánů. A proti němu stál kandidát socialistů. V zásadě se žádné zvraty nečekaly. Ale najednou jsme zde měli středového kandidáta. Což se před tím nikomu nepovedlo, přesto že se už dříve podobní objevili. Macron je také čím dál méně populární. Oproti ostatním prezidentům má opravdu silný propad. Otázkou je, zda tohle může být další voda na mlýn Le Penové. Ale to ukáže teprve čas.
Všimla jste si nějakého rozdílu v tom, jakým způsobem se média staví kinformování o aktuálních událostech ve Francii a u nás? Například po častých teroristických útocích či závažných politických rozhodnutích?
Myslím si, že se s dalšími útoky postupně zlepšujeme. Ve Francii mě fascinovala především připravenost novinářů. Jednotlivé zahraniční sekce mají vredakci uskladněné kufry, které v případě potřeby zpravodajové vezmou a odletí tam, kde jsou potřeba. Taky ale mají poměrně víc odborníků, kteří s redakcí fixně spolupracují. U nás to není tak, že bychom zaměstnávali jenom jednoho člověka pro konkrétní událost, to je pro nás nesmyslné. Ale máme lidi, o kterých víme, a podle potřeby je kontaktujeme.
V Česku jsou poplašné zprávy o různých zákazech ze strany Evropské unie poměrně časté. Například náš neoprávněný strach ze ztráty hranolek nebo písmena Ř. Navíc je tu také pořád brexit, který nám na klidu nepřidává. Jak podle vás Unii a její směřování vnímáme?
Samozřejmě takzvané fake news se Evropské unie dotýkají. Stejně jako je to u podobných veřejných témat. Zrovna migrační krize lidi opravdu hodně rozděluje. Vytváří totiž různé třenice mezi určitými skupinami lidí, což samozřejmě není úplně dobře. Ale co se týče budoucnosti, tak na to jsem sama zvědavá. V poslední době se staly věci, které opravdu nikdo nečekal. I když spousta redaktorů tehdy tvrdila opak. Je taky možné, že v budoucnosti mohou další státy následovat příklad Velké Británie.
Jaké vlastnosti by měl zbytek Evropy od Francie převzít?
Evropská unie by se měla z francouzské situace poučit. Zvlášť vposlední době, kdy se hodně mluví o integraci, i když je to zatím vcelku abstraktní poměr. Francie má totiž poměrně bohaté zkušenosti spřistěhovalci. Když se podíváme na předměstí Paříže, tak tam ta situace úplně v pořádku není. Nejde ale o uprchlíky z poslední doby. Ti, co tam žijí, jsou třeba druhé až třetí generace migrantů, kteří přišli v 60. letech po dekolonizaci. Tihle lidé se nezvládli řádně začlenit. Z toho plyne i jejich deziluze a fakt, že rezignují nebo v nich roste zloba vůči systému. EU by se měla podívat na to, kde to nefungovalo, a přemýšlet nad tím, jak to udělat jinak. Protože Francie je ukázkou toho, že tohle je něco, co se nepovedlo.
Autor: Kateřina Hlaváčková
Foto: Jaroslav Loskot
