Chotěboř
Krátce nato ale musel narukovat na východní frontu a v Haliči u Komarova 1. září padl. Stal se jednou z prvních obětí Velké války. Uzavřel se tak krátký život mimořádně nadaného umělce, který měl mimo své Železné hory rád i Vysočinu, její předjaří a jara, jež s erudicí zachycoval na svá plátna.
Prucha se narodil v roce 1886 v Uherském Hradišti. S rodinou se často stěhoval, až jeho otec při odchodu na odpočinek zakoupil samotu Županda u Běstviny.
Chalupy v Železných horách
A Běstvina se stala pro Pruchu něčím podobným jako pro Slavíčka Kameničky. Náměty ke svým obrazům nacházel Prucha ovšem i tam – zejména zde pobýval na podzim v roce 1913.
Jarní odpoledne
Měl rád i
Chotěboř, kde rok nato uspořádal v místní škole svou poslední výstavu. Před její vernisáží pronesl přednášku o tradici v českém výtvarném umění. A že se výstava líbila, o tom svědčí počet návštěvníků. Přišlo jich na čtyři sta.
Jindřich Prucha prošel několika školami, ale žádnou nedostudoval. Malířské virtuozity dosáhl mimo talentu nezměrnou pílí. Před tou kapituloval nakonec i jeho otec, který si z počátku nepřál, aby byl syn malířem.
Z Kameniček
Nejvíce rozuměla jeho dílu sestra Vojslava, která i po bratrově smrti se starala o uměleckou pozůstalost a zůstala až do svých 95 let věrna kraji, který Prucha tak miloval. Spolu se svými rodiči je pohřbena na hřbitově v Běstvině, zatímco bratr byl pohřben v daleké cizině do společného hrobu.
Zlatá ulička
Ve svém díle navazoval Prucha na Muncha, jehož výstavu viděl v Mnichově, na Chitussiho i Slavíčka, nakonec ale zůstal sám sebou, lyrickým krajinářem. Jedním z jeho posledních obrazů byla Vlastní podobizna, která je jedním z nejkrásnějších vlastních portrétů českého umění.
Na chotěbořském zámku ve stálé expozici se má možnost návštěvník setkat s Pruchovým dílem, s jeho kresbami vytvořenými v Mnichově, s krajinomalbami, které, stejně jako písemnou pozůstalost a část jeho skicářů, věnovala chotěbořskému muzeu sestra Vojslava.
Autor: Pavel Kryštof Novák
Fotogalerie
Komentáře
Sdílet článek
