Cestu do vysoké politiky si Božena Machačová, která se narodila v roce 1903 do nepříliš majetné německobrodské dělnické rodiny, musela tvrdě odpracovat. Ještě jí nebylo ani dvacet let, když jako dělnice nastoupila do svého prvního zaměstnání.
Nedobré pracovní podmínky jejích kolegů jí však nedaly spát. V roce 1923 – tedy ve svých dvaceti letech – proto vstoupila do komunistické strany. A bez jediné přestávky její politice zůstala věrná až do své smrti.
Nedlouho poté Machačová začala působit také v rudých odborech a díky skvělým řečnickým schopnostem i díky stranické legitimaci jejich hierarchií rychle stoupala. Na začátku třicátých let mohla tak mohla opustit dělnické profese a začala pracovat jako odborářská tajemnice.
A o pár let později vystoupala ještě výš. V roce 1935 totiž byla za KSČ poprvé v životě zvolena do tehdejšího Národního shromáždění. Bylo jí pouhých 32 let a měla minimum politických zkušeností, nebyla proto příliš viditelná. Několikrát však na parlamentní půdě vystoupila – horlivě se zastávala především dělníků, kteří byli při různých stávkách či demonstracích zadrženi policií.
V zákonodárném sboru směla německobrodská rodačka zůstat až do konce prosince 1938, tehdy totiž byla na německý příkaz rozpuštěna komunistická strana a její mandát proto formálně zaniknul.
Nedlouho poté společně s dalšími funkcionáři KSČ emigrovala do Moskvy. Tam dlouho žila v ústraní, v červnu 1941 – po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem – se však situace zásadně změnila. Božena Machačová začala pracovat jako zpravodajka československého vysílání moskevského rozhlasu. V této funkci vydržela až do květnového osvobození.
Okamžitě po návratu z exilu byla opět jmenována členkou Národního shromáždění, ve kterém pak nepřetržitě zasedala 26 let. O rok později pak také využila svého moskevského válečného renomé a byla zvolena členkou Ústředního výboru KSČ, také v této funkci přesvědčená komunistka z Havlíčkova Brodu vydržela celé čtvrtstoletí.
Krátce po osvobození zároveň začala pracovat v Ústředním svazu spotřebních družstev. Později se dokonce stala jeho místopředsedkyní.
Během stalinistických čistek zůstala v pozadí, perzekuce se jí obloukem vyhnuly a po smrti Klementa Gottwalda tak mohla rodačka z Německého Brodu vystartovat vstříc vrcholům své politické kariéry. V roce 1954 se stala ministryní výkupu, o rok později dostala Řád práce.
O dalších dvanáct měsíců později Machačová změnila rezort: nastoupila na ministerstvo spotřebního průmyslu, v jehož čele pak vydržela dnes takřka neuvěřitelných dvanáct let.
Zlom přišel v roce 1968. Božena Machačová sice rozhodně nepatřila mezi nejviditelnější podporovatele Pražského jara, zároveň však proti reformám nikdy nijak aktivně nevystupovala. Kde ji zasáhly pohnuté události 21. srpna, nevíme. Co však následovalo v následujících dnech, lze zrekonstruovat docela přesně.
Krátce po sovětském vpádu, byli nejvlivnější ministři i představitelé komunistické strany zatčeni a odvlečeni do Moskvy, kde na ně Brežněv a jeho kolegové skoro týden vyvíjeli brutální nátlak – požadovali, aby českoslovenští představitelé formálně souhlasili s okupací.
Machačová únosu unikla, dostala se však do jiné nelehké situace: musela totiž zastoupit nepřítomného premiéra Oldřicha Černíka v čele vlády. Z někdejší prosté dělnice z Německého Brodu se tak na týden stala předsedkyně vlády. Byl to navíc jeden z nejbouřlivějších týdnů v československých dějinách.
Po Černíkově návratu z Moskvy však vliv Machačové rychle klesal. Ministerský post si podržela už jen čtyři měsíce. V nové vládě, kterou prezident jmenoval 1. ledna 1969, pro ni už místo nezbylo.
Na rozdíl od jiných politiků ale Božena Machačová znovu unikla perzekucím – komise, které prověřovaly, jak se komunisté chovali během Pražského jara, ji ze strany nevyloučila.
Německobrodská rodačka tak ještě skoro tři roky zůstala poslankyní nově zřízeného Federálního shromáždění i (už pramálo významnou) členkou Ústředního výboru. Své funkce ve volbách v roce 1971 už neobhajovala. Nebo možná ani nesměla obhajovat. Věrná komunistka Božena Machačová zemřela v ústraní v květnu 1973.
Autor: Jiří Svatoš
