Rozjet vlastní podnikání není snadné. Jaké byly vaše začátky?
Začínala jsem doma, jak vždycky s oblibou říkám, v garážové podobě. Současné prostory jsem získala díky kamarádovi, který tady vedl obchod předtím. Jednoho dne mi prostě zavolal, že končí s prací a jestli bych ten obchod nechtěla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby to šlo takhle rychle, ale on mi jen oznámil, že mám druhý den ráno schůzku s majitelem. A za tři týdny už jsme otevírali.
Liší se nákupy ve vašem obchodě podle toho, jestli pro květiny přijdou muži nebo ženy?
Překvapivě musím říct, že muži jdou víc na jistotu. Nemají ponětí, jak daná květina vypadá, ale přichází aspoň s jejím konkrétním názvem. Mladé holky naopak trochu tápou, většinou mají požadavky ve stylu „taková ta žlutá – vždyť víte“.
Jaký dnes mají lidé přístup třeba ke karafiátu, symbolu Mezinárodního dne žen?
Pořád se najdou lidé, kteří ho nechtějí, protože ho mají spojený s komunismem. Starší lidé je sice kupují raději, ale vrací se k nim i mladší generace. Pokud totiž najdete modernější nebo neobvyklé barvy, vypadají karafiáty v kyticích moc hezky.
Na svých facebookových stránkách prezentujete kromě květin také různé designové doplňky nebo malovaný textil.
Malovaný textil je spíš takový koníček, ale děláme třeba vlastní svíčky. Začali jsme s tím někdy před čtyřmi lety, když jsem potřebovala na dekoraci asi šest zelených svíček a nikde jsme je nemohli sehnat. Nejdřív jsem je vyráběla jen pro sebe, ale postupem času začali chodit i známí, tak jsme je zahrnuli do nabídky. Kromě toho vyrábím i různé netradiční náušnice, třeba z kokosu. Vždycky někde něco objevím, a dokud to nevyzkouším, tak nedám pokoj. Poslední dobou už ale moc nestíhám.
Takže děláte všechno sama, nebo máte nějaké pomocníky?
Mám skvělou podporu v rodině, ta se mi snaží hodně pomáhat. Občas mívám lidi na výpomoc, hlavně přes Dušičky nebo v období svateb. Občas se stane, že se za jeden víkend sejdou i tři nebo čtyři velké události a to se v jednom opravdu utáhnout nedá.
Práce v květinářství může na někoho působit skoro až odpočinkově, jak je to ale ve skutečnosti? Zažíváte nějaké nepříjemné nebo hodně náročné okamžiky?
Nejnáročnější bývají svatby, zvláště ty větší, na které musím dojíždět a zařídit kompletní výzdobu sálu, což bývá těžké zejména po psychické stránce. Celý den jsem pak nervózní, jestli se nic nepokazilo, takže jsem ráda, když se klienti třeba další den ozvou s tím, že všechno klaplo. A pak je to samozřejmě období Dušiček, to jede člověk třeba i 24 hodin denně. Před sezónou se na to sice obvykle těším, ale už během prvního týdne se naopak těším na leden. To je ale na mé práci zároveň i to nejlepší. Svatby, Velikonoce, Vánoce, nikdy to není rutina. Jsem člověk, který nikdy není spokojený, když něco stojí dlouho na tom stejném.
Nikola Stupková a Vendula Kadlecová
Foto: Vendula Kadlecová
