V čem je Vysočina z pohledu zemědělství specifická?
Vysočina je jedním z nejvíce zemědělských krajů v České republice a spolu s Jihočeským krajem se vyznačuje nejpočetnějšími stavy skotu.
Jak je na tom Vysočina s ohrožením půdy? Jedna strana říká, že za to mohou klimatické změny, druhá zase, že zemědělci, protože na ní špatně hospodaří.
Pravda je někde uprostřed. Klima se změnilo. Srážky jsou mnohem intenzivnější a v kratších obdobích. Navíc se mnohem častěji střídají extrémy, tj. období s intenzivními srážkami s obdobími sucha. To vše má za následek mnohem složitější situaci s udržením vláhy v půdě a také je mnohem těžší bránit erozi půdy než dříve. Navíc pokles stavů zvířat a tím způsobený zjednodušený osevní postup a pokles organické hmoty v půdě pak tento stav ještě umocňuje. Rozumní zemědělci se snaží na tyto trendy reagovat a měnit způsoby hospodaření. Ne všichni to ale dokážou. Tím ovšem nechci říci, že by zemědělci hospodařili stále stejně.
Od pradávna byla půda téměř posvátným majetkem. V ČR hospodaří zemědělci na 80 % pronajaté půdy, nikoliv na vlastní. Je to dobře? A co se s tím dá dělat?
Není to dobře. Nejlepší by bylo, kdyby zemědělci půdu, na které hospodaří, vlastnili. Hospodaření na pronajaté půdě je spojeno s náklady na pachtovné ale hlavně s nejistotou zda bude tuto půdu moci užívat i v budoucnosti. To s sebou nese i nemožnost dlouhodobě investovat a strategicky rozvíjet podnik či farmu. Zájem o půdu roste a především investoři z oblasti mimo zemědělství její cenu tlačí do takové výše, kterou již zemědělci nemohou zaplatit, protože normálním zemědělským hospodařením dosahuje její návratnost mnoho desítek let. Takové vlastníky – investory, a nebojím se říci i spekulanty, zajímá především maximální výše pachtu a krátkodobé nájemní smlouvy. A jsme zase u té nejistoty hospodaření. V některých zemích existují povinně dlouhodobé smlouvy ale především ve všech okolních zemích existuje právní úprava obchodování s půdou. ČR je v tomto případě výjimkou. Proto Zemědělský svaz nechal zpracovat návrh zákona o předkupním právu zemědělců při prodeji zemědělské půdy, který je v současnosti v poslanecké sněmovně.
Na Třebíčsku vzniká nová soukromá zemědělská škola. Jak tuto aktivitu vnímáte? Nebudou se přetahovat o studenty z několik kilometrů vzdálené veřejné školy v Moravském Krumlově a Třebíči? Potřebujeme vůbec nové zemědělské školy, když ty stávající říkají, že mají volné kapacity?
Samozřejmě, že se budou zemědělské školy přetahovat o studenty. Tuto soukromou školu staví jeden z našich členských podniků, který má problém nalézt kvalifikované pracovníky. A není mimochodem sám. Většina zemědělských podniků má stejný problém. Tato společnost, respektive skupina podniků se zkrátka rozhodla si pracovníky vychovávat sama.
Státní školy bohužel nejsou schopny zajistit dostatek absolventů. Ne že by měly nedostatek kapacit, ale bohužel jim chybí dobrá vybavenost. Podinvestovanost pak vede k jejich nízké atraktivitě pro zájemce o studium. Uvidíme, jak se bude dařit studenty lákat této nové soukromé škole.
Ministerstvo zemědělství se pouští do větší podpory ovoce, zeleniny a mléčných výrobků do škol. Chtějí tak zlepšit stravovací návky dětí a také podpořit českou zemědělskou produkci. Jak se na to dívá Zemědělský svaz?
Já to vnímám pozitivně. Ačkoliv zásadně to českou zemědělskou produkci neovlivní. Dlouhodobě to má ale pozitivní efekt a zkušenosti ze zahraničí to potvrzují. Když jsem byl v Rakousku, navštívil jsme například farmáře, který rozváží své mléko a mléčné výrobky po školách ve svém regionu. Vytváří to vztah dětí k potravinám a v ideálním případě k potravinám z regionu, kde žijí.
Proč jsou v obchodech české produkty dražší než ty ze zahraničí?
Teoreticky je to otázka výrobních nákladů, ale u nás je to spíše otázka politiky obchodních řetězců. Ukazuje se, že obchodníci dávají často na zahraniční výrobky nižší marži než na výrobky české. To může mít dvě příčiny. Buď se snaží vyprodat zboží z jiného trhu, ale také to, že se snaží vydělat na rostoucím zájmu o české potraviny. To jsme mohli vidět na příkladu českého česneku.
Nedávno jste byl v Litvě a hovořil jste s místními zemědělci. Přivezl jste nějaký nápad, inspiraci či zkušenost?
Obrovskou inspirací bylo, že zemědělci si tam postavili vlastní mlékárnu navzdory nepříznivým podmínkám a silnému odporu místních soukromých mlékáren. Ty se snažily zdiskreditovat družstevní model mlékárny s odkazem na socialistický a komunistický experiment. Také banky nechtěly družstvu na mlékárnu půjčit, takže si na ni zemědělci museli vybírat peníze mezi sebou. Nakonec to vše ale překonali, dnes mlékárna funguje a plánuje další investice. Dnes už ani banky o její ekonomickém udržitelnosti nepochybují. Navíc z toho mají prospěch všichni producenti mléka i nečlenové družstva, neboť okamžitě po spuštění se v Litvě zvedla nákupní cena mléka o dva eurocenty. Jednal jsem se zástupci litevských agrárních organizací ohledně budoucí zemědělské politice. Dohodli jsme se, že se budeme snažit o společný postoj více zemí střední a východní Evropy, tak abychom měli větší šanci naše zájmy prosadit.
