Kottová: Uprchlíci nemusí být problém. Stačí dobře plánovat

Při přednášce jste zmínila deset miliard na konkrétní nástroje, aby se lidé dál neposouvali. Jaké to jsou?
Jeden z nich je například svěřenecký fond pro Afriku, na který je potřeba 1,8 miliardy, která se uvolní z rozpočtu EU. Další stejně velká částka by měla jít z rozpočtu členských zemí. Z fondu by měly být financovány například uprchlické tábory, vzdělávací kurzy a integrační programy v těch afrických zemích, kam se uprchlíci z konfliktních oblastí, ať už Súdánu, Eritreje nebo severu Nigérie, dostanou.

Kudy k nám cestují?
Než přijdou do Evropy, musí projít Afriku a jejich pohyb častokrát trvá dva tři roky. Také si musí někde vydělávat, aby měli na zaplacení cesty dál. Takže pokud by viděli perspektivu, že o ně bude v určité oblasti dostatečně postaráno, nebudou mít motivaci se dál posouvat a budou blíž ke své původní zemi. A k tomu má fond pomoct, třeba i úřadům příslušných států, kde je jim azyl dočasně poskytnut. Zároveň se budeme snažit pomáhat konfliktovým zemím, což například v Sýrii není nic jednoduchého. Možná by se ale v některých afrických zemích daly věci vyřešit i jednodušeji. 

V projevu jste zmínila, že by bylo třeba zavést určitá opatření k legální migraci, aby lidé neměli důvod migrovat nelegálně. Mohla byste mi to víc přiblížit?
Ono to samozřejmě není všespásné, ale je prokázané, že v zemích, které tohle praktikují, je především u zranitelných skutečně snížena motivace vydávat se na cestu. A navíc napospas pašerákům. Protože spousta z nich opravdu umře po cestě za příšerných podmínek.

A v čem tkví podstata nelegální migrace? 
Nezastírejme si, že v západních zemích, ať už jsou to Spojené státy, Kanada, Evropa, jsou různé sektory, kde už občané nechtějí pracovat. Prostě nechtějí. Ale současně by ta práce třeba byla vykonána někým jiným, jako například péče o starší lidi. To je případ šedesáti tisíc Filipínek, které původně pracovaly bez povolení. Po velké debatě, zda je nevrátit, se zjistilo, že by zkolabovala ekonomika. Lidé, kteří chodí do práce díky tomu, že se jim pečovatelka stará o babičku nebo o dědečka, by museli zůstat doma, nebo by stát musel financovat ústavy a podobně. A konec konců, ti lidé by tam ani nebyli šťastní. Takhle jsou doma a Filipínky jsou milé, proto je legalizovaly. 

Existuje na to nějaký univerzální recept?
Každá náplň v ekonomice práce se plánuje víceméně i v souvislosti s tím, co jim jejich národní školy dají za pracovní sílu, kde třeba budou nějaké rezervy. Měli bychom si to dopředu přiznat a naplánovat, vytvořit legální program pro přistěhovalectví. A můžou to být klidně indičtí ajťáci, kteří jsou v Americe hodně žádaní. Je to otázka celého světa, protože v některých kontinentech je přetlak, v jiných zase nedostatek. Ale chce to se umět podívat do budoucna a říct si, co bude potřeba a co ne. Nastavit si podmínky. To je důležité. Do legální migrace se potom promítne, co chceme, co nechceme, koho si pustíme a koho ne. A jestliže se tím sníží motivace pro ty, kteří by se jinak vydali pryč, je to dobré, protože tím můžeme snížit výdělky z organizovaného zločinu. 

Je takové opatření řešením?
Jedna věc není nikdy spásná, vždycky to musí být kombinace. Tvrdit, že tohle to vyřeší, je blbost. Ale je to jedno z řešení, které může pomoct řešit naše problémy. Ne nadarmo to tak USA, Kanada a Austrálie dělají už desetiletí. Takže už nějaké, řekněme empirické, zkušenosti máme, jestli to funguje, nebo ne, ale tady v Evropě jsme se tomu zatím nebyli schopní postavit.

Nedávno jsem narazila na myšlenku, že se ti, kdo přicházejí k nám do Evropy, nechtějí přizpůsobit, ale naopak zavést, třeba i násilím, své zvyky a náboženství. Co si o tom myslíte?
Nechtěla bych znít typicky bruselsky „ano, ale“… Myslím si, že určité procento, notabene muslimských přistěhovalců, má skutečně problémy se přizpůsobit. Právě z jejich lůna často vycházejí radikalizované elementy. To se nedá zastřít. Současně je ale také pravda, že se velké množství z nich, jak jsem zmínila i ze své osobní zkušenosti, zcela bezproblémově začlenilo. Tudíž je nálepkovat a dávat do stejného pytle s těmi, kteří třeba mohou být nepřizpůsobiví, také není fér. 

Jak se s tím tedy poprat?
Říkat, že je to problém a kvůli tomu sem nikdo nemůže jít, není dobře. A tím se vracím k tomu, co jsem už říkala. Je třeba pracovat s fakty a pojmenovat si realitu tak, jak je. S těmi, kteří jsou problematičtí, nebo třeba mohou být, je potřeba pracovat. Jak z hlediska sociálních problémů, tak bezpečnostních. 

Můžete to říct konkrétně?
Aby třeba dětem, které budou chodit do školy a přijímat naše hodnoty, bylo jasné, že to jinak nejde.  Je to kombinace tvrdých bezpečnostních politik s měkkými prosociálními integračními politikami, které se zakládají na nějakém dialogu s danou společností. Když chtěli jít muslimové na tu mši, uslyšeli, že tady nejsou vítáni. To je v podstatě stavění bariér a jejich reakce příště budou: tak dobře, vy máme svoje ghetto, my máme svoje ghetto… 

Co s tím?
Myslím si, že komunikace o základních hodnotách, které musí respektovat, musí být. A nemůžeme k tomu dojít tím, že se budeme vůči nim vymezovat, musíme si najít ten dialog, jinak to nebude fungovat.

Můžete uvést nějaký příklad takového dialogu?
Teď jsem četla zajímavý rozhovor ve francouzských novinách s francouzským biskupem, kde říká: ano, křesťanská víra s islámem nejsou slučitelné, ani nebudou, ale to neznamená, že se nemůžeme dohodnout na nějakých základních společenských parametrech soužití, které jsou v souladu s naším demokratickým uspořádáním a sekulárním státem. 

Autorka textu: Jitka Vorálková
Autorka fotografie: Karolína Sedláčková