Beseda byla především o sociálních sítích a jejich využití v novinářské praxi.
Kdy vás napadlo, že budete novinář, a proč jste si vybral právě toto povolání?
K novinařině mě to táhlo strašně dlouho. V médiích působím v podstatě patnáct let a ještě déle se o ně zajímám, podle mého už od poloviny devadesátých let, kdy mě nejdříve bavilo média číst, pak sledovat a následně jsem je začal dělat. Úplně první zkušenosti jsem sbíral například v městském televizním studiu, poté jsem začal psát i do velkých novin a časopisů, když jsem jim posílal své příspěvky.
Vaše začátky jsou tedy víceméně podobné jako ty naše. My také píšeme příspěvky, které se odesílají, ať už do novin nebo na web.
Akorát to máte o dost jednodušší. V době, kdy já jsem začínal v médiích, internet nebyl zdaleka tak rozvinutý, jako je teď, nemluvě o sociálních sítích, které v té době neexistovaly vůbec, a hlavně, internet byl braný jako něco, co média neohrožuje. Cokoli, co nyní napíšete, okamžitě můžete dát na jakoukoli sociální síť, blog nebo web a hned to získává čtenáře. My jsme ještě posílali příspěvky do redakce mailem a čekali, jestli vyjdou.
Tak to také někdy dělám. Vy už ale práci žurnalisty vykonáváte roky a máte spoustu zkušeností. Pořád vás to baví nebo byste raději měnil za něco jiného?
Mě média baví. Samozřejmě ve chvíli, kdy bych neměl sociální sítě, tak bych asi stejně někde publikoval, protože ještě předtím, než vznikl Facebook, jsem měl několik let svůj blog a publikoval na něm. Takže bych se asi uchýlil tam.
Co byste doporučil nám, začínajícím žurnalistům, kteří jsme tady na letní škole? Co bychom měli dělat, abychom se zlepšili?
Vzdělávat se. Největší problém moderní žurnalistiky je, že všichni můžou psát, ale málokdo má tu odpovědnost a snahu se vzdělávat dál. Dnes už je to tak, že lidé, kteří by byli v redakcích elévy a ještě by je nepustili k tomu, aby dělali něco víc, než upravovali zprávy z agentur, editorují. Kvalitního novináře odliší až to, že si dokáže dát věci do souvislostí a dokáže srozumitelně popsat čtenáři daný problém. Přepisovat zprávy ze zahraničí umí každý, ale dát jim nějakou souvislost, to už je náročnější.
Máte oblíbeného novináře?
Mám oblíbené své kolegy z vydavatelství Economia. Myslím si, že Economia má dobré novináře, ať už jsou to komentátoři nebo novináři z Hospodářských novin. Je to skupina, se kterou se velice dobře spolupracuje, a jsem rád, že do toho týmu patřím. A kdybych se podíval mimo vydavatelství, tak skvělou práci dělá Dan Stach z Hyde Parku Civilizace, který je přesnou ukázkou toho, jak by měl vypadat ideální novinář. Hodiny před vysíláním studuje kvanta materiálů a dokáže pohotově reagovat na to, co daný host říká.
Nedávno, když byly útoky v Mnichově, jste byl jeden z prvních, kdo dokázal zprostředkovat informace prostřednictvím svého twitterového účtu. Co se vám honilo hlavou?
Ve chvíli, kdy se podobná věc děje, tak mě na tom baví ten adrenalin probíhající události. Jsem moc rád, když se z jednotlivých střípků podaří dát dohromady srozumitelný příspěvek. Tím, že jsem lehce posedlý médii, tak hrozně rád pozoruju, jak k události přistupují jednotlivá média na celé planetě. Baví mě, že vím, co se děje, a že sleduju událost s odstupem před tradičními médii. V momentě, kdy takový adrenalin mám, jsem schopný nespat a jenom sledovat to, co se děje, prostě proto, že mě to baví.
Říkal jste, že pozorujete, jak na událost nahlíží jednotlivá světová média. Jak na tom jsou v porovnání s nimi Češi?
U českých médií se většinou čeká, až vyběhne nějaká informace v agenturách. Hodně také záleží na tom, z jakého prostředí ta událost je. Když se bude dít v Americe nebo Británii, tak je to v pohodě, protože spousta novinářů anglicky umí a přeloží si to. Horší je to ve chvíli, kdy událost nastane ve Francii nebo Německu, protože francouzsky nebo německy umí velmi málo novinářů. Ještě horší je, když se něco semele v Rusku nebo v ruskojazyčném prostředí. Spousta novinářů totiž už neumí přečíst ani azbuku, natož aby si něco přeložila. Na automatické překlady v tomto případě nelze vždy spoléhat, protože mohou být dost zavádějící.
V Rusku je to ovšem také ovlivněno tím, co samotní Rusové do světa vypustí. Panuje tam cenzura. Nebo se pletu?
To ani ne. Běžní Rusové na sociální sítě dávají spoustu informací. Například, když vloni hořel Novoděvičský klášter, tak informace o tom se poměrně rychle šířily na sociálních sítích i s foty. Takže to není tak, že by nebyly, ale v redakcích musí být někdo, kdo s informacemi na sociálních sítích umí nakládat i v ruštině.
Je to spousta informací, které kolem nás proudí.
Pokud jde o mimořádné události, tak se ze sociálních sítí dají zvládnout bez problémů. Něco jiného je, když Rusko vyjadřuje nějaký postoj k mezinárodním událostem. Protože tehdy do toho vstupuje ruská propaganda, která se logicky snaží ohnout obraz věci tak, aby vyhovoval ruským zájmům. To je jiná situace než při mimořádné události, kde je spousta Rusů, kteří to pošlou na sítě, odkud se to dá posbírat.
Během přednášky jsme se bavili o mluvčím mnichovské policie a já se vám chystal položit otázku. Vy už jste na ni odpověděl. Zeptám se ale ještě jednou. Myslíte, že mnichovská policie komunikovala při červencové střelbě správně?
Mnichovský mluvčí komunikoval úplně skvěle. Postoupil všechny relevantní informace, nešířil žádné spekulace, měl k tomu naprosto ledový přístup. Kdyby začal panikařit, tak by to naprosto situaci zhoršilo. Ale tady udělal vše, co bylo třeba. Vypustil všechny informace, které měl, poskytnul je v několika jazycích a hlavně, policie poradila lidem, co mají dělat. Takže klobouky dolů, nebo spíše policajtské čepice.
Když už se bavíme o policii, jak je na tom tak česká? Připadá vám její způsob komunikace alespoň trochu podobný?
Ani náhodou. Policie, a teď mluvíme obecně o policii, byť u jednotlivých útvarů a specializovaných služeb se to může lišit, má problém komentovat věci srozumitelně. Specifický jazyk policejních mluvčích, kteří se zamotávají do formulací, jakože ztotožnili pachatele a podobně. Jednak je to nesrozumitelné, jednak oni tvrdí, že na to nemají kapacity, a jednak se bojí, že by na sociálních sítích řekli něco, co nemají říct, a tím vlastně popírají efekt, že jsou tu pro veřejnost. Zatímco mnichovský mluvčí dobře věděl, že mluví k lidem, co ho platí, a že mluví k široké veřejnosti, tak u nás je policejní komunikace primárně zaměřená na novináře. Není to nastavené tak, že by si policista uvědomil, že mluví s širokou veřejností.
Kdybyste tedy mohl, co byste na té komunikaci změnil?
V policii to zřejmě souvisí všechno se vším. Jednak tam mají striktní pravidla, jednak to je policejní prostředí a s tím spojený tlak shora. Ale popravdě řečeno, ideálně by to mělo být tak jako v Německu, kde má každé policejní ředitelství svůj účet na Twitteru. Protože u nás je to tak, že policie nemá sociální sítě a všechno cpe na svůj web policie.cz a tam si to nějak najděte a přeberte. Ale když bude nějaká mimořádná událost, jako třeba v Mnichově, tak rozhodně nikdo nepůjde na ten příšerný web, na kterém se nedá vyznat ani za normálních okolností, aby si tam něco hledal. Měli by tedy rozhodně udělat krok vstříc sociálním sítím.
Když si vezmeme všechny události, které se v poslední době staly - útoky v Mnichově, v Nice. Jak na ně nahlížíte?
Trochu to klame tělem. Protože teď se zdá, že těch teroristických útoků je mnohem více, než bylo, ale je to částečně zkreslené tím, že noviny a novináři jdou po každé události a nakonec se ukáže, že to s teroristickým útokem nemělo nic společného. Žijeme ve zdaleka nejbezpečnějším období od druhé světové války. I v osmdesátých letech byla z pohledu teroristických útoků v Evropě mnohem horší situace, než jaká je teď. Pořád je daleko pravděpodobnější, že umřete během jízdy autem než při teroristickém útoku. Zejména u nás, kde je možnost útoku v podstatě zanedbatelná. Myslím si, že je to více o tom, že novináři hledají krvavý obsah, a tím, jak se mluví i o zdánlivě regionálních událostech, které nemají nic společného s terorismem, tak najednou i taková událost v nějaké zemi se stává celostátním tématem pro místní média.
Autor: Tomáš Beránek, foto: Petr Herbrych, oba účastníci Letní žurnalistické školy KHB 2016
