Třetí odboj na severu dnešního Kraje Vysočina začal dost možná náhodou. Pravděpodobně v červenci nebo v srpnu 1949 se totiž po tamějších vesnicích začal potloukat jistý Karel Hořínek, prvorepublikový vojenský důstojník a později, po nucené demobilizaci a rozpuštění vojska, protektorátní úředník.
Na sklonku války začal někdejší štábní kapitán aktivně spolupracovat s kolaborantskou Ligou proti bolševismu, později dokonce přestal mluvit česky, hovořil jen německy a pustil se také do udávání svých kolegů. Za své aktivity byl Hořínek po válce souzen – a také odsouzen – ke čtrnácti letům vězení. Za mřížemi však strávil jen něco přes čtyři léta.
V červenci 1949 totiž za dodnes ne zcela vyjasněných okolností uprchl z žaláře v Malých Svatoňovicích u Trutnova. „Bývalý kolaborant“ následně začal putovat po vesnicích na pomezí Havlíčkobrodska, Čáslavska a Kutnohorska, v nichž se starousedlíků neustále vyptával, zda v okolí existuje nějaká protikomunistická organizace.
O žádné se však nedozvěděl, a tak odbojovou skupinu snad v září 1949 založil sám. Začal náborem, který byl podle jeho následného hodnocení poměrně úspěšný. Kumpánů, kteří byli ochotni společně s ním podkopávat lidově demokratické zřízení, našel dost.
V odbojových aktivitách se však Hořínek a jeho noví spolupracovníci moc nevyznamenali. Výsledkem jejich „zpravodajské“ činnosti nebylo nic hodnotnějšího než několik ukradených zpráv o výsledcích hospodaření státních statků nebo traktorových stanic. Ještě větší parodií na odboj pak byla snaha o provádění sabotáží – ta se omezila na jedinou rozsáhlejší akci – distribuci asi stovky výhružných letáků předním komunistům v Golčově Jeníkově.
Vůdce nepříliš úspěšné odbojové organizace si byl nedostatků svých i svých podřízených zřejmě vědom. Proto také na přelomu let 1949 a 1950 začal vyjednávat o sloučení a spolupráci s většími „protistátními“ skupinami, které působily východně od Prahy.
K zahájení žádné koordinované činnosti však už nedošlo. V únoru 1950 totiž zahájili agenti Státní bezpečnosti u Golčova Jeníkova vlnu zatýkání. Že je v ohrožení, si brzy uvědomil i Karel Hořínek. Společně se svými nejbližšími se proto rozhodl prchnout z republiky. Dostal se až do Karlových Varů, odkud jej však StB pod falešnou záminkou vylákala do Prahy, kde jej také zatkla.
Proces s Hořínkem a jeho spolupracovníky se konal po více než ročním vyšetřování v září 1951 v Chotěboři. Podobně jako u jiných obdobných soudních přelíčení, padly i v tomto řízení velmi tvrdé tresty. Vůdce odbojářů byl poslán na šibenici, jeho komplici pak dostali vysoké tresty (od 16 do 25 let) v komunistických kriminálech.
Vynesením rozsudku však případ neskončil. Po sametové revoluci se totiž začaly objevovat indicie, že činnost ilegální skupiny u Golčova Jeníkova možná nebyla tak černobílá, jak se na první pohled zdálo.
Zcela se to prokázat už zřejmě nikdy nepodaří, historikům se však v minulých letech podařilo shromáždit řadu indicií, které naznačují, že Hořínek pravděpodobně nebyl statečný odbojář, ale provokatér zverbovaný Státní bezpečností.
Podezřelý je už jen jeho tajemný a dodnes nevyšetřený útěk z vězení. Známy nejsou ani důvody, proč z Trutnovska, kde si svůj trest odpykával, zamířil právě na sever Českomoravské vrchoviny, kde neměl žádné zázemí a pravděpodobně ani žádné kontakty.
Nejpádnějším důkazem o Hořínkově skutečné identitě je pak svědectví Bohumíra Cakla (syna Josefa Cakla, který domnělého odbojáře několik týdnů skrýval – za což později u soudu dostal dvanáct let). Tomu bylo podezřelé, že Hořínek pravidelně za tmy opouští svůj úkryt a bez obav bloumá po okolí. Bohumír Cakl se jej proto jednoho dne rozhodl sledovat. To, co spatřil, jej šokovalo. Muž, kterému jeho otec stoprocentně důvěřoval, totiž uprostřed lesa cosi sděloval neznámým mužům v tmavém automobilu.
Mohlo by se tedy zdát, že vynesení hrdelního trestu nad Hořínkem mohlo být pouze fingované. Žádný metál, povýšení, odměny ani čestná uznání se však nekonaly. Ať už skutečný nebo domnělý vůdce jeníkovské protikomunistické buňky totiž byl 7. února 1952 skutečně popraven.
Autor: Jiří Svatoš
