Kniha nabízí soubor textů o základních tématech křesťanské víry, nejedná se o systematickou příručku, ale o podněty ke čtenářovu zamyšlení.
Podle slov básníka a novináře Miloše Doležala zužitkovává František Skřivánek ve svých textech bohaté zkušenosti z kněžské pastorace, tedy život v blízkosti farníků a jejich trablů. Nemá klapky na očích a uvědomuje si, že s „naším hlásáním křesťanství není něco v pořádku“, že je mnohdy pro současný svět nesrozumitelné a navíc zatížené řadou nesmyslně nanesených požadavků. Sám k tomu říká: „Nejsem si jist, zda v oblasti křesťanské morálky jsou všechny požadavky, přednášené jako požadavky křesťanství, oprávněné.“
Ukázka z knihy
Velikonoce jsou největší svátky všech křesťanů. Oslavujeme o nich Kristovo zmrtvýchvstání a přijetí za Boží děti svátostí křtu. Velikonoce jsou spolu s Vánocemi svátky všech lidí. Změnily totiž objektivní skutečnost, ve které žijeme. Změnily ji tím, že Bůh, nejvyšší bytost, Pán a Otec všech lidí, který je tím vším ať jsme si toho vědomi či ne, ať to uznáváme nebo ne, má od událostí, které těmito svátky slavíme, v lidech zalíbení. Bůh nikdy nepřestal mít lidi rád. Zalíbení je něco jiného, než láska ve smyslu žít pro druhé, prokazovat jim dobro. Zalíbení má Bůh v lidech proto, že se jeho Syn vtělil, stal se člověkem a splnil svoje poslání, svůj životní úkol, čímž získal možnost nás přijmout za své sourozence. Toto bylo dokonáno velikonočními událostmi, Bůh v nás, ve všech lidech, má zalíbení kvůli Kristu. Toto zalíbení nemůže nemít dopad na nás, na celé lidstvo. Je to zalíbení nejvyšší bytosti! Toto je důvod, proč Velikonoce a Vánoce jsou svátky všech lidí. (Velikonoce dáváme na první místo kvůli tomu, že v nich vidíme dokonání toho, proč došlo ke Vtělení, které slavíme o Vánocích.) Máme hlásat světu, že to jsou svátky všech lidí, že všichni mají objektivní důvod se radovat z toho, co o nich slavíme. Měli bychom to hlásat víc a srozumitelněji než dosud. Kristovo zmrtvýchvstání si na začátku liturgie velikonoční vigilie připomínáme posvěcením ohně nebo plamene svíce. Od toho ohně se rozsvítí velikonoční svíce (paškál) a od ní si rozsvítí vlastní svíci všichni přítomní. Je to liturgické předání požehnání Zmrtvýchvstalého Pána.
Kristus vstal z mrtvých, Kristus byl vzkříšen z mrtvých. To je dvoje tvrzení. Obojí je pravdivé. Kristus vstal z mrtvých znamená, že vlastní mocí z mrtvých vstal a slavně vyšel ze zavřeného hrobu. Kristus byl vzkříšen z mrtvých znamená, že při zmrtvýchvstání dostal od Otce oslavené tělo. Toto byl čin Otcův, nikoliv jeho. Oslavené tělo je schopno, byť hmotné a totožné s neoslaveným, plné komunikace s Bohem.
Vykoupeni jsme byli ve chvíli Kristovy smrti na kříži, jejím výročním dnem je Velký pátek. Proč je slavíme až v neděli po něm (tedy ve
výroční den zmrtvýchvstání)? Je to proto, že Kristovo zmrtvýchvstání pokládáme za důkaz pravdivosti toho, co Kristus učil o své smrti.
Učil, že třetího dne vstane z mrtvých, a že svou smrtí vykoupí lidstvo. Velikonoce jsou proto slavností vykoupení. Obrazně řečeno
všichni lidé od chvíle vykoupení dýchají jiný vzduch. Je to nezávislé na tom, zda někdo v Boha věří či nevěří.
Přijetí skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání je věcí naší víry těm, kteří se se zmrtvýchvstalým Kristem setkali. Je to záležitostí jejich
věrohodnosti. Je to víra svědkům historické události. Tato víra je nám bližší, než víra v Boží sebezjevení v dějinách. Věrohodnost svědků
Kristova zmrtvýchvstání je na nejvyšší možné výši. Na víře v tuto událost stojí naše víra. (Je to základní kámen budovy naší víry). Je
to víra přesném slova smyslu. Bůh chce, aby takovou zůstala až do konce světa. Proto důvody pro její věrohodnost a proti ní udržuje v
podivuhodné rovnováze.
Další důvod, proč slavíme jako největší svátek až Hod Boží velikonoční, je čerpán z Božího zjevení. Učí nás, že i když jsme byli vykoupeni ve chvíli Kristovy smrti na kříži, jeho vykupitelské dílo ještě pokračovalo sestoupením do pekel a bylo dokončeno jeho zmrtvýchvstáním. Na Hod Boží velikonoční tedy slavíme dokončení Kristova díla vykoupení.
Velikonoce jsou spolu s tím křestní slavností. Základem toho je, že svátosti (křest je první svátostí branou k ostatním
svátostem) vytryskly z probodeného boku Kristova. První z nich proto oslavujeme současně s oslavou toho, co Kristu umožnilo,
aby nám je dal.
Křtem se stáváme Božími dětmi. Už bylo vysvětleno, že proto, že nás Kristus křtem přijímá za své sourozence. Toto je maximum možného co nám Bůh mohl dát. Na tento dar se lze dívat jako na dar, který lidstvo dostalo při svém stvoření (při stvoření prvních lidí), a který ztratilo pádem prarodičů do hříchu. V takovém případě nám Kristovým vykupitelským činem bylo vráceno Boží synovství. Mnohem
pravděpodobnější však je, že první lidé byli Božími dětmi jinak, než jak se jimi stáváme křtem svatým.
