Právě když měl Oldřich Švestka nastoupit na střední školu, psal se rok 1938 a jeho rodné Teplicko se stalo součástí třetí říše. Mladý Švestka se proto ze severu Čech odstěhoval do tehdejšího Německého Brodu, kde začal studovat obchodní akademii.
Na začátku války se mu nedostávalo peněz, a proto si od svých šestnácti let musel přivydělávat jako dělník. Už v mládí se zhlédl v komunistických ideálech, KSČ však byla během druhé světové války zakázaná.
Poté co Švestka vroce 1942 odmaturoval, vyhnul se totálnímu nasazení v Německu a začal v Brodě pracovat jako úředník. Zároveň byl velmi činný v tamní tělovýchově. Trénoval mladé fotbalisty, vedl oddíly házenkářek, pomáhal hokejistům. Hrál také loutkové divadlo.
Na samotném sklonku války pak taky několikrát zašel na ilegální schůze brodské buňky komunistické strany. Nijak významným odbojářem – jak jej později líčilo Rudé právo – ale nikdy nebyl.
V Německém Brodě, který těsně po válce získal přízvisko Havlíčkův, ale byl mezi obyvateli oblíbený. I proto se krátce po osvobození stal tajemníkem právě se formujícího místního i okresního národního výboru.
Za kariérou do Prahy
Malé město na Vysočině se mu však rázem stalo malé. Stačil v něm ještě – tentokrát už legálně – vstoupit do KSČ a v prosinci se odstěhoval do Prahy, kde začal pracovat jako redaktor Rudého práva. A v jeho novinářské kariéře se mu dařilo, už vroce 1951 se stal zástupcem šéfredaktora a o dalších sedm let později už komunistické noviny vedl.
Do vrcholné politiky se Švestka zprvu moc nehrnul. Až na začátku šedesátých let přijal post člena ústředního výboru KSČ.
A pak přišel pro něj osudový rok 1968. Ideály Pražského jara komunista, který se smyšlenkami jím milované strany seznámil v Německém Brodě, odmítl.
Ostře kritizoval protirežimní projevy na nebývale liberálním sjezdu Svazu československých spisovatelů, veřejně odsuzoval Dubčekovy reformy, v ústředním výboru horlivě orodoval za návrat k tuhé diktatuře a v Rudém právu sváděl boj s odbojnými redaktory.
„Zastavte kontrarevoluci“
Nic však nepomáhalo, Pražské jaro běželo dál. A tak Švestka společně sdalšími konzervativními komunisty sepsal dopis, poprosil sovětskou armádu, aby „kontrarevoluci“ učinila přítrž. (Tento dopis později do dějin vstoupí jako takzvaný zvací dopis.)
21. srpen však pro Švestku nebyl vysvobozením. Naopak. Ještě nedávno přední komunista byl krátce po něm vyhozen z Rudého práva i z ústředního výboru. Někteří politici ho dokonce chtěli postavit před soud kvůli vlastizradě.
Oldřich Švestka ale nejtěžší období svého života přečkal. Následujícího roku se totiž věci začaly hýbat (pro něj) příhodným směrem. Po nástupu prvních normalizátorů se nejprve směl na počátku roku 1969 vrátit do médií – stal se šéfredaktorem komunistického časopisu Tribuna.
V září se pak vyhoupl zpět na své nedávno ztracené politické pozice – byl opět zvolen členem ústředního výboru KSČ. O dva roky později se stal také poslancem Federálního shromáždění. V polovině sedmdesátých let ho jeho soudruzi navíc znovu jmenovali šéfredaktorem Rudého práva. Všechny tyto funkce pak zastával až do své smrti.
Oldřich Švestka zemřel vroce 1983. Obyvatelé Československa si pak v jeho patetickém nekrologu v Rudém právu mohli přečíst, že odešel dvojnásobný hrdina: hrdina, který pomohl zachránit národ vroce 1945 a pak znovu vroce 1968…
