Celé Československo se 21. srpna budilo do jednoho z nejsmutnějších ran ve svých dějinách. Po ulicích větších měst se proháněly tanky, zatímco obyvatelé menších sídel se z rozhlasu, od sousedů nebo i od náhodných kolemjdoucích dozvídali, že v noci do republiky přijela vojska zemí Varšavské smlouvy.
Nejinak tomu bylo i v Havlíčkově Brodě. Nebýt šeptandy, vypadalo by to onoho rána veměstě podobně jako kdykoli jindy. Po okupantech totiž zatím nebylo ani památky.
Během dopoledne se však napětí v Brodě stupňovalo. Téměř nikde se nepracovalo, lidé běhali po ulicích, vzrušené diskutovali, podepisovali petice, ve výlohách i na zdech domů se začaly objevovat protiokupační nápisy a letáky.
Lidé se báli, že začíná válka. Houfně proto nakupovali potraviny i další zboží. Před obchody se během dne vytvořily dlouhé fonty.
Situace se neuklidnila ani následujícího dne. Okupanti však stále nikde.
Kolona tanků a transportérů
Až v noci z 22. na 23. srpna projela Havlíčkovým Brodem dlouhá kolona polských nákladních aut, tanků a obrněných transportérů. Ve městě však prozatím zůstalo jen pár vojáků – ti dostali za úkol hlídat u brodských kasáren. Ostatní se začali zabydlovat u nedaleké Břevnice a Jilemníku.
Hned ráno vyrazili polští důstojníci za vedením města. Žádali, aby jim zastupitelé uvolnili prostory, kde by si mohli zřídit velitelství a štáb. Členové tehdejšího národního výboru ale jejich požadavek odmítli.
A zašli dokonce ještě dál: dohodli se s Poláky, že jejich vojska v Havlíčkově Brodě vůbec nebudou a že zůstanou jen v okolních obcích.
Důstojníci překvapivě souhlasili. Ve městě tak trvale zůstalo jen pár okupantů u kasáren. A zbytek polské armády se kromě Břevnice a Jilemníka začal usídlovat také v Dolní Krupé, Bezděkově nebo v Kojetíně, odkud museli její příslušníci do Havlíčkova Brodu dojíždět.
Prý podchytili kontrarevoluci
Až pět dní po okupaci se po území okresu začali pohybovat také první sovětští vojáci. Bylo jich však zatím velmi málo. Objížděli jednotlivá města a vesnice a horlivě vysvětlovali, že v Československu úspěšně zabránili kontrarevoluci. Většina lidí je ale nebrala vážně.
Když se zdálo, že se život na Havlíčkobrodsku týden po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy alespoň částečně vrací do starých kolejí, situace se znovu zdramatizovala. A 27. srpna se začalo proslýchat, že českoslovenští komunisté v Moskvě podepsali souhlas s okupací. (Tento souhlas později vstoupil do dějin jako takzvaný Moskevský protokol).
Havlíčkův Brod byl proto za pár hodin zaplaven novými plakáty a letáky, ulice byly znovu plné diskutujících lidí. Tentokrát už ale dosud velmi pasivní a smířliví Poláci zasáhli. Nad městem začali přelétávat vojenskými letadly, z nichž shazovali letáky, v nichž stálo, že nejsou okupanti a že do Československa přijeli jen proto, aby zachránili socialismus.
Symbióza s okupanty
Polští důstojníci navíc následujícího dne donutili vedení Havlíčkova Brodu, aby všechny letáky a nápisy nechalo z ulic odstranit. To se také 30. srpna stalo. Členové národního výboru se báli, aby Poláci nezasáhli násilím nebo aby se znovu nechtěli usídlit přímo ve městě.
Po zničení letáků a vyčištění nápisů okupanti na oplátku na velitelství okupačních vojsk napsali, že v okrese Havlíčkův Brod je klid.
Podivná československo-polská symbióza vydržela až do poloviny září. Tehdy už na příkaz z vyšších míst muselo vedení města pro Poláky vyhradit prostory přímo ve středu města, konkrétně v budově spořitelny.
Poláci odchází, Sověti přichází
Jen krátce poté ale začala platit smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk. Polská armáda se tak vpolovině října začala z okolí Havlíčkova Brodu postupně stahovat. Na území okresu zůstali jen Sověti – a to na úpatí Melechova a v Bílku u Chotěboře.
Brod samotný však ‚svobodný‘ zůstal jen necelý měsíc. Na konci listopadu totiž do města přišla (vlastně poprvé od května 1945) sovětská posádka. Nejprve krátce přebývala v Husově ulici, pak se natrvalo usídlila ve vile nad rybníkem Hastrman.
V té pak Sověti zůstali více než deset let. Havlíčkův Brod totiž definitivně opustili až na počátku osmdesátých let. Pamětníci později vzpomínali, že v oné vile po pádu komunismu jejich bratrskou pomoc mnohé připomínalo. Například promočené nebo otlučené omítky nebo stropy prostřílené automatickými zbraněmi…
