Knihu Země vzdálené (doplněné o roky 2009–2015) jsem přečetl jedním dechem. Vedle věcného popisu dlouhé řady úspěchů, které jsou samy o sobě zcela mimořádné (skládání symfonické hudby pro seriály BBC, hudba k slavnostnímu večeru na summitu NATO, nemluvě o jeho zásadních kapelách) má i subtilnější dimenze. Nesmírně mi imponovala otevřenost, se kterou píše Michal Pavlíček také o problematických věcech, které se staly v jeho životě. Proto mě nejvíc dostala věta skoro na konci knihy: „Žil jsem tou knihou, psaní mě bavilo, působilo jako terapie i procházka minulostí a vyrovnání se s ní. Nakonec jsem vynechal jen nejintimnější pasáže.“ Ony tam mohly být ještě nějaké intimnější pasáže? Někdo píše svoji autobiografii, aby vystavěl pro příští generace svůj život jako pomník z mramoru. Tohle není ten případ. Je to výborná a čtivá kniha.
Před pátečním koncertem v Havlíčkově Brodě poskytl Michal Pavlíček rozsáhlý rozhovor.
V kapitole s názvem Od krvavých jater až po malostranský Bermudský trojúhelník najdeme dlouhý výčet tvých oblíbených autorů z období dospívání (Dostojevskij, Grin, Kerouac, Prévert a řada dalších). Čteš jen tak nebo jen když hledáš inspiraci jako třeba v případě muzikálového představení Obraz Doriana Graye?
Spíše čtu jen tak. V poslední době jsem si oblíbil životopisné knihy, vzpomínky a rozhovory s lidmi jako Keith Richards, Nick Cave a podobně.
Napsal jsi hudbu k filmu Odcházení Václava Havla a stali jste se přáteli. V knize vzpomínáš, jak po setkání s ním vznikl hlavní motiv filmu. Jak moc jsou emoce pro tebe v tvorbě důležité?
Zásadní. Emoce a intenzita jejího vyzařování dělá hudbu hudbou. Je to její nosný kámen i „rolling stones“.
V rozhovoru pro DVTV mě zaujala pasáž, kde mluvíš o procesu skládání hudby na zakázku, například scénické hudby k filmu. Vzpomínáš si na nějakou situaci, kdy bylo extrémně těžké ve skvělém rozpoložení udělat „ponor a složit těžkou náladu, která má lidi přikovat“ nebo naopak složit hravou reklamní hudební hříčku, když ti bylo úzko?
Člověk není stroj, nejde skládat za každou cenu. Když jsou situace extrémní, je to namáhavé. Hrál jsem na kytaru na pohřbu kamaráda a musel jsem se hodně ovládat, abych dohrál… Nějak jsem to úplně psychicky nezvládl.
Ale jinak skládání hudby je taky i řemeslo. Člověk musí umět ze sebe vydolovat motivy a nálady, i kdyby venku padaly trakaře. A praktickou inspirací jsou také termíny, kdy není čas na hrdinství a musíš prostě chrlit ze sebe to nejlepší.
Bývalý režim tvoji maminku exemplárně a trvale trestal za její angažovanost v roce 1968. Stejný režim zakázal v roce 1983 Pražský výběr. Jak vnímáš současnou politickou situaci, která je zjevně jiná než řekněme v devadesátých letech?
Jsem rozčarován ze silného nástupu populismu, extrémních názorů a netolerance. Situace ve světě i ve společnosti je hodně vypjatá a vnímám ji s obavou. Hodně nenávistných a agresivních výroků letí v éteru a na internetu.
Jsi autorem symfonické hudby k pěti dílům britského historického seriálu BBC Červený Bedrník, za jehož hudbu jsi byl v roce 2000 nominován na televizním festivalu v Birminghamu. Dokáže autor hudby vnímat děj bez reminiscencí na stovky, možná tisíce hodin strávených ve studiu při psaní hudby?
S odstupem určitě ano.
Seriál se natáčel i v České republice. Jednoho z hlavních hrdinů seriálu hraje Martin Shaw, představitel Raymonda Doyla z kultovního seriálu Profesionálové. Měl jsi příležitost se s ním setkat?
Měl jsem možnost se s ním krátce seznámit na premiéře v BBC.
Práce pro velké rozhlasové a televizní studio (BBC) je z určitého úhlu pohledu vrcholem, čeho může autor hudby dosáhnout. Máš ještě nějaký velký, neuskutečněný životní sen?
I když mám rád sny, které jsou živou půdou tvůrčí fantasie, jsem zároveň trochu i na zemi. Vlastně jsem si splnil svůj velký sen hrát a dělat muziku a jsem šťastný, že má hudba našla své posluchače. A to mi opravdu stačí. Ale rád bych si ještě někdy zahrál třeba se Steve Vaiem nebo s jinými kytarovými giganty.
Dvě zásadní kapely tvého života – Pražský výběr a Stromboli – odehrály v odstupu dvou a půl roku „jedinečné a neopakovatelné koncerty“ v pražské O2 aréně. V čem byly tyto koncerty pro tebe specifické?
Hrát pro plnou halu je úžasný pocit. Být na podiu se svými parťáky a vidět ty rozjasněné tváře fanoušků a aplaudující halu. To je fakt síla. Je to i trochu tréma, stres, zodpovědnost. Musíš si umět naladit formu na ten jeden den, na ty dvě hodiny rockenrollu a vyzářit ze sebe vše, co to dá. Každý koncert měl trochu jiný odstín, Stromboli nehrálo dvacet let pohromadě a bylo to v tomto ohledu takové emotivní i lehce nostalgické. Výběr měl za sebou už velké tažení před pěti lety a očekávalo se od něj, že přijde s nějakou inovací a to byl vlastně model se symfonickým orchestrem a hosty.
Jak jste se seznámili s Vlastou Třešňákem? Zdá se, jako by se v poslední době nenápadně stal tvým hlavním textařem…
Vlastu mám rád. Spřátelili jsme se někdy v roce 1996 na CD Pražského Výběru Běr. Bylo to silné propojení. Vzpomínám si, jak jel občas na ryby a pak se u mne zastavil na chalupě, kde jsme spolu kecali a psali bláznivý texty. Pak jsem ho oslovil, když jsem psal muzikál Excalibur. Když jsem skládal poslední CD Stromboli Fiat Lux, zavolal jsem mu, jestli by nechtěl napsat texty tentokrát pro Báru. Poslal mi emailem svůj nedotčený „šuplík“ básní a já si vybral ty, co mne nejvíc zasáhly. Jeho poezie je mi blízká, jako by mi mluvil z duše.
Změnil se v průběhu času tvůj pohled na roli textu jako neoddělitelné součásti hudební skladby určené pro zpěv? Jak často skládáš na hotový text? Je to složitější proces, než pokud vzniká nejdřív hudební složka?
Obě cesty jsou možné. Když člověk skládá nejdřív hudbu, je svobodnější, melodie vznikají přirozeněji, tak jak z tebe tečou. Nejsou předem ohraničené. Když skládáš podle textu, máš nalajnovanou náladu i rytmus slov a ty se do toho prostě zakousneš a umocňuješ slova svými tóny a dáváš jim nová křídla.
V jednom z loňských rozhovorů se zmiňuješ o plánech na nové album BSP a novou kytarovou desku. Na čem teď aktuálně pracuješ?
Pracuji na kytarové desce, ale taky průběžně na novem CD Výběru. S BSP zatím chceme na příští rok udělat singl. Rýsuje se akustická deska Stromboli. A právě skládám hudbu k novému seriálu České televize Inspektor Max.
Do loňského roku jsi obdržel celkem 30 různých ocenění či nominací jako instrumentalista nebo autor hudby. Kterého si nejvíc považuješ?
Těžko říci. Jsem rád za všechny. Asi ta Síň slávy Rádia Beat a Síň slávy hudební ceny Anděl.
Ve tvém hudebním studiu bylo v letech 1995 až 2011 natočeno několik desítek muzikantsky osvěžujících hudebních televizních pořadů s názvem Na Kloboučku. Pořad má ve filmové databázi na ČSFD mimořádně vysoké hodnocení 87 %. Neuvažuje Česká televize o dalších dílech?
Myslím, že tento pořad už definitivně skončil a že dosáhl svého zenitu.
Svým kytarám věnuješ dlouhý odstavec v knize a tvoje kytary příznačně rámují i výtečný dokument ČT s názvem Srdeční záležitosti Michala Pavlíčka. Pokud bys cestoval na opuštěný ostrov a mohl si vzít s sebou jen jednu svoji kytaru, která by to byla?Moje manželka Karolina. Ona je ta nejkrásnější kytara na světě.
Řada hráčů na kytaru prý považuje výměnu strun za rituál. Je to pravda? Vyměňuješ si sám struny na kytarách?
Já to jako rituál nevnímám a struny mi na kytarách mění můj syn Honza.
Jeff Beck a Steve Vai jsou velmi uznávaní kytaristé. Jak na tebe zapůsobili při osobním setkání? O čem jste si povídali?
Bylo to milé setkání. Bavili jsme se o všem možném o koncertech, o cestování a podobně. Pro mne to bylo silné, že jsem jim mohl potřást rukou a vzdát jim hold a říci jim, co pro mne a nejen pro mne znamenají.
Máš za sebou krátké působení v roli pedagoga na Pražské státní konzervatoři na konci devadesátých let. Je to uzavřená kapitola?Myslím, že ano. Ale rád udělám občas seminář a povídání o muzice a kytaře.
V diskografii je ve tvé knize uveden obdivuhodný počet padesáti pěti alb, na kterých ses podílel jako autor. Nemluvě o desítkách hodin scénické a filmové hudby. Je těžké se rozhodovat, čemu věnovat vzácnou komoditu jménem čas? Jak to řešíš?
Ty priority jsou jasné. Rodina a hudba. Snažím se to jen přiměřené vyvážit.
V průběhu letošního roku tě můžou fanoušci vidět na pódiu se Stromboli, Pražským výběrem, s triem (Čombe bandem), Monikou Načevou, BSP, Supergroup.cz a při dalších speciálních koncertech se symfonickým orchestrem, Richardem Müllerem či Robertem Křesťanem. Žasnu, že je možné hrát zpaměti tak rozsáhlý repertoár. Jak pevná je podoba pódiového provedení skladeb nebo obráceně, jak velký je při těch vystoupeních prostor pro hudební improvizaci?
Skladby jsou přesně dané, jen se občas protáhne kytarové sólo podle momentální nálady a chuti.
V havlíčkobrodském klubu OKO vystoupíte v sestavě s bubeníkem Milošem Meirem, baskytaristou Martinem Ivanem, klávesistou Michalem Nejtkem a zpěvačkou Bárou Basikovou. Můžeme očekávat především skladby z repertoáru kapely Stromboli. Čím jsou tato vystoupení jiná ve srovnání se Stromboli?
Je to jiné v tom, že koncert hrají jiní hráči. V podání Báry není velký rozdíl a já ty písničky hraji už hodně let stejně. Jen sóla jsou jiný, jak mi to prostě sedne. Ten výraz zraje.
