Probouzím se kolem deváté hodiny ranní. Pomalu se soukám ze spacího pytle a rozhlížím se po stadionu, jednom z míst, které organizátoři přichystali účastníkům na spaní. Jsou nás tu asi dvě stovky, což je výhoda, protože si nikdo nedovolí dělat v noci randál. Když jsem před rokem spal na Základní škole ve Smetanově ulici, takové štěstí jsem neměl.
Už se nás zvedá víc, ale dobré tři čtvrtiny hlav pořád tíží sny. To je dobře, třeba bude volná sprcha…
Festival se koná ve třech propojených budovách a v kině přes ulici, toto centrum je od mé noclehárny vzdáleno asi sto metrů. Pomalu mířím tím směrem a tiše závidím těm, kteří si zaplatili snídaně. Já musím na nákup až do obchodu s potravinami asi dvě stě metrů nebo do Hypernovy asi čtyři sta metrů. Tady nakoupím deset rohlíků, půlku chleba nebo bagetu, dvacet deka salámu nebo sýra. To je moje jídlo na celý den. Samozřejmě, mám možnost objednat si jídlo v restauraci, zajít do jedné ze dvou blízkých hospod, nebo si na festivalu koupit několik toustů, párků v rohlíku a podobných přesnídávek, ale to mi nevyhovuje. Člověka to omezuje na tři jídla denně. Já jím čtyřiadvacet hodin denně, takřka na každé přednášce žmoulám v puse kousek pečiva.
Ačkoliv před devátou hodinou jsou prostory festivalu téměř vylidněné, brzy poté se začnou zaplňovat davy. Kolem desáté už bývají na nohou skoro všichni, což v průměru znamená něco kolem tisíce lidí.
Na recepci si vyzvednu program na dnešní den. Měl být k dostání už předešlého večera, ale to se většinou nestihne. Očima přelétnu všech šestnáct paralelních linií. V devět hodin promítali dokument Válka v přímém přenosu, ten už jsem propásl. Ale vidím, že v rámci Prison Break Conu běží přednáška o seriálových herečkách.
„Takže tu mám patnáct lidí,“ spočítá si přednášející diváky a zapíše si to do papírů. Potřebují to kvůli statistikám. Během přednášky ještě tři lidi přijdou a pět jich odejde.
V jedenáct běžím na Nippon Con (linie zaměřená na Japonsko). Na workshopu o japonském odívání v průběhu věků je přímo narváno.
Kolem dvanácté jsem na vážkách, překrývají se mi čtyři zajímavé programy: Františka Vrbenská přednáší o devíti podobách ďábla; venku začíná LARP Špína, vodní bitva s RPG prvky; zpívání s falešným společenstvem na LOTR conu zase slibuje velkou porci zábavy. A na Galacticonu běží pilot k novém seriálu Caprica.
Když narazím na kamarády, kteří mají podobný problém, vyřešíme to smírně, všechno hodíme za hlavu a jdeme si zahrát deskovou hru Shogun.
O tři hodiny, dvojí opětovné vysvětlování pravidel a jedny vysypané figurky později konečně končíme. Kamarádi míří na oblíbená DDRka (Dance dance revolution), já zjišťuji, že Beneficus právě zahajuje Morbidní pohádky. Název zní slibně, vím, že Beneficus je perfektní přednášející, tak tam zamířím. O Beneficových kvalitách bohužel nevím jenom já, takže je v posluchárně zase narváno. Tak narváno, že je mi trapně tu jíst, a radši trpím hlady.
V pět zamířím na Literární workshop naživo, kde porota literární soutěže Cena Karla Čapka cupuje soutěžní povídky na kusy. Utíkám z něj v polovině a mířím na Aplikovanou sebeobranu, kterou organizuje tým FightConu. Shromáždí se nás tu asi dvacet, rozdělíme se do dvojic a další dvě hodiny sebou házíme o zem.
Kamarád mě přemluví, ať zajdeme na opravdovou večeři, a další dvě hodinu strávíme ve Velkých Očích zabraní do diskuze o filmu Watchmen s ostatními hosty.
V devět večer běžím na Orsejčinu přednášku o Psychologickém výkladu pohádek a poté se setkám s novými kamarády a zamíříme na Karaoke. To trvá až do třetí ráno.
Do spacáku nakonec ulehnu až kolem půl páté. Příštího dne vstávám v devět. Dobrovolně.
Autor: Vojta Žák
