Milena Štráfeldová se moderní české či středoevropské historii věnuje v řadě svých prací. Vydala román Guláš pro Masaryka, nejen o něm debatovala v srpnu loňského roku jako host Letní žurnalistické školy Karla Havlíčka Borovského s mladými lidmi v Brodě. Na podzim havlíčkobrodské Adivadlo uvedlo její hru Osamělé večery Dory N. o dceři spisovatelky Boženy Němcové, která je dodnes pro většinu čtenářů ve stínu své matky.
Její zájem o nedávnou českou historii dokládá i nový román Trestankyně, příběh Růženy Vackové, který se nedávno objevil na knižních pultech.
Jak jste se k osobnosti Růženy Vackové dostala?
Na své první setkání s jejím jménem si vzpomínám velmi přesně. Došlo k němu na jaře roku 2001, kdy v kostele sv. Salvatora v Praze proběhlo setkání pamětníků a přátel Růženy Vackové při příležitosti stého výročí jejího narození.
Natáčela jsem v té době s teologem Otou Mádrem, a ten mne na toto setkání pozval. Tehdy jsem o profesorce Vackové slyšela poprvé a trochu se zastyděla, že o tak významné osobnosti dosud vlastně nic nevím. Pak jsem ovšem na její jméno narážela stále častěji, například ve vzpomínkách jejích spoluvězeňkyň nebo při rekonstrukci jejího soudního procesu, která proběhla v rámci festivalu Mene tekel v roce 2010. Četla jsem i její dopisy z vězení. A také jsem znovu a znovu zjišťovala, jak málo se o ní ví. To mne nakonec přivedlo k myšlence napsat její beletrizovaný životopis. Pustila jsem se do něj před dvěma lety, když jsem dopsala předchozí román Guláš pro Masaryka. Kniha o Růženě Vackové na něj do jisté míry časově navazuje.
Její životní osudy se podobají příběhům řady českých osobností ve dvacátém století, které něčím vybočovaly z řady, čím vás zaujaly především?
Obálka románu Trestankyně, příběh Růženy Vackové
Na tuto otázku pro mne není snadné odpovědět. Během dvou let, kdy jsem na románu pracovala, jsem stále přicházela na nové aspekty jejího života. Už jako mladá dívka si uměla prosadit svou, když se v roce 1920 vydala do Prahy na univerzitu. Tehdy to zdaleka nebylo tak samozřejmé jako dnes. Uměla si taky vydobýt své místo v akademickém prostředí, které se i v meziválečném prostředí stále ještě dívalo na ženu vědkyni jako na exota, na cosi nepatřičného. Za nacistické okupace se zapojila do odboje, i když nacisté kvůli odboji popravili jejího bratra i švagra. Sama byla v roce 1945 odsouzena k trestu smrti a v pankrácké věznici čekala na popravu. Zachránilo ji až Květnové povstání.
Přesto, a možná právě proto, vzdorovala brzy po válce další totalitě. V únoru roku 1948 jako jediná z profesorského sboru Univerzity Karlovy doprovázela studenty na Hrad k prezidentu Benešovi. A samozřejmě za to zaplatila, byla z univerzity „vyakčněna“, nesměla přednášet a začátkem roku 1952 byla zatčena a ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzena na dvaadvacet let do vězení. A právě tady se myslím nejvíc projevily její lidské kvality, když v otřesných podmínkách komunistických kriminálů 50. let dokázala pomáhat svým spoluvězeňkyním, hlavně těm docela mladým. Pořádala pro ně tajné přednášky, učila je vážit si sebe samých v poměrech, které je naprosto degradovaly, dodávala jim odvahu snášet špínu, hlad, ponižování, šikanu ze strany dozorců, vzdorovat té totalitě zla. To je myslím nejdůležitější rys její povahy: odvaha a schopnost vzdorovat i v situaci, která se zdá naprosto bezvýchodná. A současně si stála za svým názorem i v tom, že opakovaně odmítala požádat o milost a přijmout amnestii. Z vězení tak vyšla jako jedna z posledních, až v roce 1967. A znovu začala dráždit režim tím, když zakládala K 231 nebo jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Ta její celoživotní schopnost vzdoru mne stále fascinuje, to byl hlavní důvod, proč jsem o Růženě Vackové psala.
V létě roku loňského roku jste v Brodě mluvila o tom, že ještě váháte, zda osudy Růženy Vackové ztvárníte jako román, nebo divadelní hru. Kdy padlo definitivní rozhodnutí?
Tady bude má odpověď naopak velmi krátká. Čím víc jsem se dozvídala o životních osudech Růženy Vackové a lidí kolem ní, tím mi bylo jasnější, že bych je měla zachytit jako rozsáhlou románovou skladbu. Vtěsnat víc než osmdesát let jejího života se všemi historickými a společenskými souvislostmi do dramatu bych teď nejspíš nedokázala. Možná se v budoucnu k jejímu životu vrátím a zkusím v něm najít dramatický moment, který by mohl být základem divadelní nebo rozhlasové hry.
Jaké reakce máte od čtenářů, případně od historiků na vydání své nové knihy?
Milena Štráfeldová při premiéře své hry v Brodě
Na větší reakce je asi ještě brzy, kniha vyšla na konci února. Už teď se mi ale ozývají čtenáři s tím, že je kniha zasáhla hlavně v pasážích, kde popisuji vězeňské poměry 50. let. Několikrát jsem už také z knihy četla a skutečně jsem zažila dojetí a pohnutí posluchačů nad tím, čím si tehdy Růžena Vacková a její spoluvězeňkyně musely projít. S několika historiky jsem knihu konzultovala už v dobách, kdy jsem ji psala, takže jsem se snad nedopustila žádných zásadních „přešlapů“. Na reakci odborníků však ještě čekám. V této souvislosti však chci jen připomenout, že kniha Trestankyně není odborná vědecká studie, ale román se vším, co k tomuto žánru patří. Jsou v něm i některé fiktivní postavy, které Růženu v životě provázejí nebo jejichž osudy se s tím jejím v určitém okamžiku protnou. Jsem ráda, že tyto postavy nakonec přijala i rodina Růženy Vackové. Byla jsem s ní po celou dobu v kontaktu a jsem jí velmi vděčná za veškerou podporu a pomoc při práci na knize.
Úvodní foto: Mladá Růžena Vacková, archiv rodiny Gjuričových
Autor: Milan Pilař
Fotogalerie
Komentáře
Sdílet článek
