Výstava šesti současných slovenských umělkyň soustavně pracujících v médiu malby: Aleny Adamíkové,
Alexandry Barth, Jany Farmanové, Patrície Koyšové, Silvie Krivošíkové a Juliany Mrvové.
Jej svet je odkazem k jedinečnému osobnímu světu, který je podmínkou a zázemím malby, a zároveň může být emotivním zvoláním v překvapení: jej!, neboť malba je současně otevřeným vztahem rámce světa a citlivé expoziční plochy plátna, nástrojem poznání a osobního rozvoje, kde lze stále nacházet nové cesty. Výstava tematizuje možnosti jazyka malby v kombinatorice rozmanitých způsobů zobrazování, poloh abstrakce, i jejich prolínání, a ptá se po jemnostech artikulace v rámci spektra prostředků.
Alena Adamíková (1972) v současnosti ve své práci, která se odvíjí v tematických cyklech, zobrazuje tekutost našeho vnímání a vědomí. Autorčin magický realismus využívá různých ustálených obrazů (odkazy na malbu starých mistrů), které ovšem v obrazovém prostoru (v projekci) transformuje do přeludné podoby, propůjčuje jim jinakost-tajemnost, například změnou měřítka, zpřeházenou „hrou pohledů“, kombinací expresivní a valérové tonality atp.
Alexandra Barth (1989) aktualizuje pro dnešní dobu žánrový obraz – výpověď civilní momentky, zastavené sekvence. Přípravná vektorová kresba v počítači jí umožňuje malbu pojímat jako konstruované, výrazně očištěné obrazové pole, kde je uplatněno zobecnělé pojetí figury pop-artistů, ale současně zachycující konkrétní světelnou náladu, emocionální atmosféru děje. Vedle každodenních momentů věnuje
autorka v posledním čase pozornost i prostředí – nenápadnému životu věcí.
Jana Farmanová (1970) soustavně rozvádí program figurální malby důkladně opřený o vlastní životní realitu a navíc dovede ctít historickou tradici malby v její plnokrevné, vážné podobě. Tematicky nahlíží pozici jedince v běhu času, v osobních příbězích a událostech, sféru mezilidských vztahů. Využívá fúze konkrétních střípků a určitého znakového zobecnění (práce s fragmentem tělesnosti) a také efektivně pracuje s mentální krajinou obrazu (ponechává prostor pro vcítění, domýšlení).
Patrícia Koyšová (1985) malba je pro ni soustředěným otiskem i dobrodružstvím, jejichž výsledkem má být nezatížený volný prostor umožňující intenzivní rozpínání fantazie – rozvíjí impulsy procesuální abstrakce, americké i evropské školy. Vychází ze samotného malířského aktu. Zde hledá možnosti malování bez štětce (roztékání barvy, stříkání vzduchem, atp.). Kombinace odstupu a důvěry ve fenomén malby umožňuje i percepci současné technologiemi ovlivněné vizuality (generovaný x malovaný obraz).
Silvia Krivošíková (1976) využívá geometrizovaného znaku a zajímá ji zejména jeho skladebný potenciál. Recykluje různé strategie
pojetí znaku, které známe z moderních uměleckých směrů (kubismu, metafyzické malby, dadaismu, surrealismu). Ve své práci pojí úsilí o prapůvodní zážitek modernismu (osvobozující kreativita) a reflexi kontaminované modernity (kolaps utopických projektů, přetechnologizovaná současnost).
Juliana Mrvová (1979) v současnosti pracuje v několika liniích: známe vrstvené, znakově kreslené záznamy, kde využívá tzv. vědecké ilustrace a kde je zcela popřený iluzivní prostor, vedle toho víceméně realistické momentky pojaté volnějším expresivním rukopisem a současně abstraktně vyznívající kompozice vycházející z podivných, neočekávaných stanovišť (podhledy, nadhledy, průhledy, překrývání věcí atp.) za využití posunů barevného spektra. Všechny se vážou k osobně zažitým příběhům, zejména z cest.
