Během rozhovoru vzpomínal na své začátky, jak je to v motorkách s financemi a také motoškolu, kterou vede společně s jeho kolegou.
Kdo vás přivedl k motorkám a nápadu stát se závodníkem?
Byli to rodiče, hlavně můj táta, který také dříve závodil na motorkách. V roce 1996 se v Havlíčkově Brodě jezdily závody minibiků, kam jsme se šli podívat a o rok později jsem už jel svoje první závody. Takže letos je to dvacet let, co závodím na motorkách.
Jak byste popsal vaše začátky?
Určitě jsem si několikrát namlátil, nešlo mi to hned ze začátku. Ale bavilo mě to, takže jsem každý den trénoval třeba dvě až tři hodinky a to se zlepšovalo, až se pak začaly objevovat první výsledky.
Jaké máte pocity z vašeho prvního závodu?
Pamatuji si to do dneška, závod se jel na vodě, dojel jsem poslední, protože mi to prostě nešlo. Jako malý jsem byl z toho smutný, ale do dalších závodů jsem se snažil trénovat a už to bylo lepší.
Co je potřeba k tomu, aby dítě začalo s takovým druhem sportu?
Když to porovnám s fotbalem je to určitě dražší. Jenom samotné pořízení minibiku plus kompletní výbavy stojí dneska řádově statisíce. Dříve ceny nebyly tak extrémně vysoké, jako jsou dneska. Čím je člověk starší, tím víc peněz je potřeba a pak už to nejde zvládat jenom z rodinného rozpočtu a musí se přidat sponzoři, aby se to všechno zaplatilo.
Čerpáte peníze především od sponzorů?
Přesně tak. Dneska závod nebo celá sezona stojí více než milion korun, málokdo si to tohle může dovolit. A to je bez pádů, musím zaťukat, že zase tolik nepadám. Kdybych padal, je to mnohem dražší. Tohle nejde táhnout z rodinného rozpočtu a ani bych to už nechtěl. Letos jsem byl ohodnocen dekretem reprezentant České republiky v motorkách. Ve srovnání si reprezentant ve fotbale žije úplně jiným životem. Je to také náročný sport, obětuje tomu spoustu, ale kvůli asociaci, která motorky zaštituje, jsem hodně nespokojený.
Kdo platí škody na motorce v případě pádu?
Závodní motorka nejde pojistit. Když se koupí nová motorka v obchodě, je na ni normálně záruka jako na auto a klasickou cestovní motorku. Ale jakmile ji vezmete na závodní okruh, veškeré záruky se už na motorku nevztahují. Když se spadne, nebo když se něco porouchá, musí se to opravit z peněz, které jsou nachystané na sezonu. Takže ze sponzorských peněz.
Máte dvě motorky, na jedné závodíte a ta druhá je náhradní?
Ano, ale je úplně identická jako hlavní. Je to proto, že když člověk spadne, třeba v pátek při trénincích, nebo v sobotu při závodě, je pořád možnost druhou motorku přihlásit do závodu a pokračovat závody na ní. Těžké motorky se rozbijí tím, že chytnou rotaci ve vzduchu a nedají se opravit na místě.
Třikrát jste získal divokou kartu, tudíž možnost závodit na motoGP v Brně, jaký to byl pro vás pocit?
Pocit být mezi nejlepšími jezdci na světě je super, ale problém je v tom, že když jsem startoval na divokou kartu, nikdy jsem neměl takovou motorku jako oni. I když jsem jim třeba stačil, ve výsledku to nebylo tak dobré, protože na kolo jsem ztrácel třeba pět vteřin. Stačilo to, abych se kvalifikoval do závodu, ale ne na první patnáctku.
Na motoGP jste jel v letech 2006, 2007, 2008. Proč se vám poslední dva roky moc nezadařilo?
Jeden rok byla porucha a druhý byl těžký pád, že jsem měl i otřes mozku a i s tím jsem absolvoval závod, takže to byly hrozné zkušenosti, ale zaplať pánbůh za ně. Dneska na to rád vzpomínám.
Kdybyste měl opět možnost se zúčastnit motoGP v Brně, šel byste do toho znovu?
Určitě ano, ale dneska už bych do toho šel trošku jinak. Nechtěl bych to jet za každou cenu, abych tam byl, ale chtěl bych jet s kvalitní motorkou, protože už jsem se svezl a bylo by na čase taky ukázat, že i něco umím a zajet dobrý výsledek.
Nebojíte se vážných pádů během závodu?
Měl jsem těžkou nehodu v roce 2014, když jsem ve stopadesátikilometrové rychlosti najel přímo do bariéry a dvěstěkilová motorka mě přimáčkla. Měl jsem tříštivou zlomeninu holeni na lýtkový kosti, otok na plicích, těžký otřes mozku, jednu velkou modřinu a pohmožděný rameno. V noze mám dodnes čtrnáct šroubů a dvě destičky, ale bohužel to k tomu patří. Je těžké sednout na motorku znova, ale člověka to baví celý život. Kdybych to nedělal, tak asi nemám v životě takovou náplň.
Vyhrál jste v seriálu Alpe Adria ve třídě Superstock 1000, o co jde?
Je to mistrovství Evropy. S motoristickým sportem je to složité, myslím si, že o něj dobře nepečují, protože se peníze nedostávají tam, kam mají. To bych asi říkat neměl, ale trošku mě to štve, protože se to týká i mě. Ale výhra samotného šampionátu byla super, udělalo to obrovskou radost i týmu. Takže to bylo takové zadostiučinění po devatenácti letech, že jsem vyhrál, ale člověk si za to nic nekoupí. Závodím na motorce BMW, tudíž mám od BMW podporu za odjeté výsledky. Celoročně tedy funguji díky tomu, že závodím na motorce BMW než z vyhraného šampionátu.
V červenci jste jel v mosteckém autodromu alpsko-jadranský šampionát. V závodě na domácí půdě se vám zrovna tolik nezadařilo, jako v těch ostatních, byl jste z toho zklamaný?
Od Mostu jsem popravdě super výsledek nečekal. Tento okruh mám nejradši ze všech, ale nejmíň se mi na něm daří po dobu pěti let. Konkurence je velká. Měl jsem i trochu štěstí, že se mi vždycky podařilo závod vyhrát, protože to byla bitva až do posledního kola. V Mostě mě bohužel potkaly technické problémy s motorkou. Přestala mi fungovat přední brzda a další závod jsem zvolil špatnou pneumatiku, takže jsem dojel třetí. Nechci se vymlouvat na problémy, ale zkrátka to nešlo.
Když cítíte, že máte problém na motorce a v závodě přesto pokračujete, jak to zvládáte?
Je to strašně těžké, protože třeba v Mostě jsme dosahovali maximální rychlost 280 a z 280 se šlo na obrovský brzdy, kdy motorka zpomalovala až na 45 kilometrů. Takže brzda byla opravdu hodně potřeba a pořád jsem se ji snažil na cílové rovince nahmatat, abych si ji napumpoval, abych věděl, že zabrzdí. Bál jsem se, jelikož jsem šel na brzdy daleko dřív. Motorka brzdí motorem a měl jsem v úmyslu použít i zadní brzdu, která se tak často nevyužívá. Koncentrace v závodě byla tím pádem pryč.
Vyděláváte si jen závoděním?
Je to strašně složité, čtyři roky zpátky jsem měl motokárovou dráhu tady v Havlíčkově Brodě. To jsem podnikal, ale nešlo to spojit s mými závody, protože jsem byl pořád pryč. Teď mám ve Vysokém Mýtě motoškolu, kde učím ještě s kamarádem Leošem Hlaváčkem jezdit na motorkách.
Jak vyplňujete pauzy mezi závody? Sezona většinou začíná na jaře, co děláte přes zimu, máte nějakou přípravu?
Trénuji na motocrossové motorce, chodím cvičit, plavat, na běžky. Musím být pořád v pohybu, protože fyzička je to nejdůležitější. I když to člověk nějak umí, ale nemá fyzičku, tak po pár kolech už nevládne a je to nebezpečné. Před sezonou se soustředím spíše na tréninky, ale zároveň se snažím s mým šéfem týmu, který je i můj manažer, objíždět všechny schůzky se sponzory a shánět peníze. Zajímá mě to, až jednou přestanu závodit, chci se kolem toho dál motat.
Jaké to je sednout po zimě na závodní motorku, po takové delší odmlce?
První dvě kola je to takové rychlé, že si člověk říká, že to je fofr, ale potom se to člověku zase zafixuje do hlavy a navykne si. Po těch letech už to tak nepřijde. Když jsem poprvé přestoupil do kategorie 1000, tak jsem si říkal, jak jsou motorky strašně silné. Je to o zvyku, jako všechno.
Jak probíhá příprava na závody v průběhu sezony?
Před závody toho moc nenatrénuji. Tréninky na motorce jezdím jenom přímo na závodním okruhu, kde se ten víkend jedou závody. Takže se na motorce svezu jen těch pár šest, sedm závodů, co máme do roka. Trénink probíhá spíš kolem fyzičky. I samotné přípravy před závodem jsou těžké, protože si všechno snažím dělat sám s tátou: naložit auto, nachystat motorky až po finance, kde se zas musíme spojit se šéfem týmu. Samotný odjezd na závody trvá desetinásobek toho, co člověk odjezdí na motorce. Sezení na motorce je pak taková odměna za vynaložené úsilí.
Jak vypadá takový typický den závodu, od rána až do večera?
Není to jenom o tom sednout na motorku, člověk si musí zvolit jaké pneumatiky. Dneska je to obrovská alchymie vůbec dát nějakou správnou gumu na zadní kolo, protože gumy se většinou dělají na dobu závodu. Někdy se stane, že se to nepodaří správně nastavit. Závodní den jsou určitě velké nervy, velké přípravy, ale když se závod podaří, je to nepopsatelný zážitek. To je asi ten důvod, proč to člověk celé dělá.
Co byste zhodnotil jako svůj největší úspěch?
Určitě to asi bude vítězství v Alpa Adria, loni, i letos. Další velký úspěch bylo to, že jsem závodil na motoGP v Brně, těch úspěchů je víc. Já už ani nevím, kolikrát to bylo, ale párkrát jsem se stal mistrem republiky ve třídě stopětadvacítek, v šestistovkách, takže to byly ty moje nejvýznamnější úspěchy. Samozřejmě nejvíc mám zafixovaný ten letošní, protože je to ještě čerstvé.
Co se vám honí hlavou v průběhu závodu, na co myslíte?
Před startem mám obrovský strach, aby se mi něco nestalo. Ale potom, když je závod, chci vyhrát, takže jsem pro to schopný udělat strašně moc. I když už člověk nemůže a vítězství má na dosah, vždycky v sobě dokáže najít trochu energie navíc, nebo něco vymyslet, aby to dopadlo ve vítězný konec.
Čemu byste se chtěl dál věnovat po ukončení kariéry, máte nějakou představu?
Asi bych chtěl mít svůj tým s jedním stálým jezdcem, aby nebyl každý rok jiný a abych s ním něčeho dosáhl a něco vybudoval. To by bylo asi takové moje největší přání do budoucna, až jednou skončím se závody.
Text a foto: Karolína Kohlová
Komentáře
Sdílet článek
